Z dosavadních přehlídek ve Strom Art Gallery představuje výstava Daniely Baráčkové výrazně homogenní a uzavřený autorský projekt, který vlastně nevyžaduje a ani neumožňuje další kurátorské zásahy. Autorka zde totiž – podobně jako v případě některých svých předešlých výstav – vytváří konfiguraci sdělení a odkazů, které účinkují právě a jenom ve vzájemné provázanosti, kterou sama vymýšlí i režíruje. Instalace je v tomto smyslu autonomním konceptuálním projektem a zůstává pouze na poučenosti nebo vnímavosti diváka, jaká „souhvězdí“ z tohoto celku dokáže vyčíst.

Autorka se v rámci výstavy Nebezpečné zábradlíčko nevyjadřuje – jak je pro ni jinak typické – k „velkým společenským tématům“ jako je municipální politika, institucionální kritika galerijní praxe, dopady globalizace, kvalita veřejného prostoru nebo urbánní myšlení, ale soustředí se spíše k „osobnímu světu“. Tentokrát však bez vyhraněné naléhavosti charakteristické pro její předchozí práce, především pak pro videa s aranžovanými performancemi, v nichž často vystupují její rodinní příslušníci.

Kontradiktorickým souslovím nebezpečné zábradlíčko označuje tradiční galerijní fundus, který má – s důrazem na výsadní hodnotu a nedotknutelnost – chránit vystavené exponáty před nežádoucím kontaktem s diváky. Jedná se o vertikální kovové prvky stojanů s lany, které známe z muzejních nebo zámeckých instalací a které divákům přikazují nevstupovat. Zde jsou však skloněny pod různými úhly a opatřeny luxusními provazy výrazných barev. Daniela Baráčková je prostřednictvím této deformace i materiálového řešení vyjímá z jejich původní funkce a převádí je do nadřazeného režimu, v němž se samy stávají dílem-exponátem. Tímto vykročením ze standardního muzejního nastavení se dotýká tématu percepce umění, s nímž pracovala například v projektech 400 g polohrubé mouky,… (s Petrou Herotovou, 2008) nebo Smrt, česká malost a současné muzejnictví (2013).

Rovněž v jejích nových malbách, v nichž „portrétuje“ dětské divadélko nebo dům pro panenky vyrobený z kartonu, najdeme ozvuky tématu muzeálnosti. Vzpomeňme atraktivní expozice „užitého umění“ a aktuální trendy-výstavy historických oděvů či hraček. Nebo obecněji: uměleckoprůmyslové muzeum v současném kabátku. Východiskem jejích obrazů jsou modely a instalace, které autorka staví společně se svými dětmi a které pak převádí do standardních výtvarných žánrů s „profesionálním výrazem“. Možná efemérnost těchto objektů je pak fixována v ploše překvapivě realisticky pojatého obrazu (s modelem nebo maketou pracovala i v dalších projektech, třebaže v jiném kontextu – například na výstavách Chtěla jsem namalovat, jak se 40 Židů modlí před odletem, 2007, nebo Na ulici 74, 2010). Její malby lze vztáhnout také k tradici malířství a jeho prezentaci, neboť evokují pohledy do fiktivních interiérů malířských ateliérů a galerií sběratelů. V kolážovitých kresbách autorka kombinuje různé přístupy: používá útržky kreseb objektů předmětného světa, které se ocitají ve specifických konstelacích s kresbami vypůjčenými od dětí. Jejich lapidárnost kontrastuje s profesionální kresbou autorky a vnáší do obrazu moment nečekanosti i nepatřičnosti (figurální motivy v podobě postav rytířů a princezen, fragmenty hradů).

V instalaci Plumlov pracuje s architekturou – která je mimochodem autorčinou další profesní doménou – a v přeneseném smyslu i s veřejným prostorem. Daniela Baráčková zde operuje s bizarní stavbou diletujícího architekta a autora traktátu Dílo o architektuře, knížete Karla Eusebia z Liechtensteina (1611–1684), který si sám vytvořil návrh vlastní venkovské rezidence. Ideální představu zámku podloženou vědomostmi o architektuře a stavitelském umění však vtělil do podivuhodného výsledku nepřípadného měřítka, který zároveň reprezentuje myšlenku velkorysého, avšak nikdy nedokončeného projektu. Plumlov metaforicky zastupuje i „nebezpečné zábradlíčko“ ve vztahu stavebníka a jeho syna, jemuž kníže svěřil dokončení stavby. Výhrady vůči synově pragmatičnosti a nedodržování otcových dogmatických požadavků vedly k tomu, že Jan Adam otcův projekt odmítl dokončit a z plánovaného čtyřkřídlého zámku zůstalo pouhé torzo. Příběh stavby tak zůstává vepsán do její výsledné formy. Daniela Baráčková tuto zvláštní ikonu, která do krajiny jakoby „spadla z vesmíru“ a dodnes působí přinejmenším kuriózně, kombinuje s podhradím reprezentovaným průmyslově vyráběným kobercem s motivem městečka v podivuhodné perspektivě, jehož vzor je typický pro každý dětský koutek v shopping mallu. Autorka tak v druhém plánu komentuje dějiny umění a architektury, ale subverzivně při tom poukazuje i na přímočarost vlastního přístupu.

Na výstavě je zastoupeno také video, v němž tematizuje „znesvěcení posvátné schránky“ – kouzelnické krabice, kterou si vyrobil její otec, jehož koníčkem bylo kouzlení a s kterou si jako malá hrávala. Mimo kontext, čas a specifické situace, kdy s ní operovala autorka jako dítě, nebo když ji po otcově smrti opatrovala jako vzácnou relikvii, se schránka v rukou jiného dítěte v jiné době stává úplně běžným předmětem. Dítě se nemusí bát, protože nezná a ani nemusí znát žádnou historii: vzácnou skříňku si s krystalickou samozřejmostí přisvojí tím, že ji polepí levnými nálepkami s oblíbeným motivem kostřiček a lebek a tím ji současně bez zbytečných otázek přetáhne do vlastního světa.

Daniela Baráčková se v přítomné instalaci záměrně vyvaruje komentářů „velkých politických témat“, ale soustředí se na přesuny ideových a výrazových režimů mezi osobním a veřejným, intuitivním a poučeným, náhodným a promyšleným. Svět dítěte nezatíženého uměleckým ani jiným akademickým vzděláním se ve spojení s kulturní a ideologickou poučeností autorky proměňuje v autentickou kombinaci osobního sdělení a obecné zkušenosti.